Ke stanovení výročního dne narození „historického Buddhy“ jsou v různých tradičně buddhistických zemích a kulturách používány dva způsoby. První, praktikovaný především v jižní a jihovýchodní Asii, jednoduše ztotožňuje výročí zrození s výročním dnem Probuzení a odchodu do Parinirvány (smrti) a stanovuje na úplněk měsíce vaišákha (vesak) podle indického kalendáře, což pak odpovídá evropskému květnovému úplňku. Tento svátek se pak nazývá v Indii a Nepálu „Buddha džajanti “, „Buddha purnima“ („purnima“, v sanskrtu „úplněk“), na Srí Lance a v jihovýchodní Asii Vesak atp.

   Ve východoasijských zemích, orientujících se původně podle staročínského kalendáře, je stanoveno výročí Buddhova narození na 8., respektive 7. den čtvrtého lunárního měsíce. V tibetštině se tento měsíc nazývá „Saga Dawa“, sedmý den je pak slaven jako Kutampa, narozeniny Buddhy Šákjamuniho (svátek Probuzení a odchodu do Maháparinirvány pak připadá na úplněk, následující po sedmi dnech, tj. na 15. den měsíce Saga Dawa).

 

    Tradiční vyprávění o zrození Buddhy Šákjamuniho, Velkého Učitele tohoto věku, vytváří ucelený klasický obraz, zkomponovaný ze symbolů, a podobenství, které společně utkávají tento  kosmologicky jedinečný a nejvýše slavnostní okamžik a zároveň ukazují jeho významy a souvislosti. Posvátnou situaci potvrzují živly a slaví jí celá příroda společně s duchovními bytostmi. Výtvarné zobrazení zrození nastávajícího Velkého Učitele tohoto věku Buddhy Šákjamuniho je ikonografickým tématem sdíleným všemi směry  buddhismu a objevuje se v chrámech všech jeho škol a linií.

   Když uzrála karma a naplnil se čas, velký Bódhisattva, který se měl ve svém následujícím  zrození stát Velkým Učitelem Dharmy nastávajícího věku, předal svůj diadém mistra, vyučujícího nebeské bytosti ve šťastném nebi Tušita svému nástupci v tomto úkolu, bódhisattvovi Maitréjovi, aby sám sestoupil ke svému poslednímu zrození.

   Vyvolené matce, královně Máje (Mahámáje), manželce krále Šuddhodany z rodu Šákjů v Kapilavastu, se příchod Buddhy prostřednictvím jejího otěhotnění ohlásil snovým viděním přicházejícího bílého slona. K vlastnímu porodu se po devíti měsících měla vypravit do domova svých rodičů, do Dévadahy, aby tam, podle obyčeje, s pomocí své matky přivedla dítě na svět.

   Na této cestě vozem doprovázely královnu její dvorní dámy i ozbrojená stráž k jejich ochraně. Hodinka však královnu zastihla na cestě, když průvod vešel do háje sisálových stromů poblíž osady Lumbiní. Přidržujíc se větve jednoho z těchto stromů porodila Mahámája prince Siddhárthu tak lehce a bez větších bolestí, jakoby vyšel z jejího pravého boku. U porodu se objevily tehdy nejznámější a nejuctívanější duchovní bytosti, bohové – dévové: sám nejvyšší Brahma a védský bůh Indra/Šakra  přišli přivítat a nabídnout první pečující dotyky novorozenému dítěti. Poté, co se dítě poprvé dotklo země, vzpřímením a jasnými gesty ukázalo svoji přirozenost Buddhy  a nastávající úkol Učitele – a příroda radostně odpovídala. Božstva živlů je omyla proudem vlahé a chladné nebeské vody a malý princ učinil poté sedm kroků do všech světových stran. V těchto jeho prvních šlépějích poté rozkvetly lotosy…